Dlhodobá korešpondencia dvoch citlivých mužských duší –
takto by som pozmenil podtitul Korespondence
básníků Vladimíra Holana a Stanislava Zedníčka knihy, ktorá vyšla v českom
vydavateľstve Pulchra pred troma
rokmi pod názvom Směju se a sténám.
Druhý z dvojice sa začiatkom roka 1940 odváži napísať
krátky list vtedy už známemu českému básnikovi. Holan spočiatku odpovedá len
zdvorilo, postupne sa frekvencia listov zrýchľuje, vrchol dosiahne začiatkom
päťdesiatych rokov, kedy Zedníček Holana navštevuje a začnú si tykať,
potom sa opäť zriedi a definitívne ju preruší Holanova smrť v roku 1980.
Bola to doba, keď Zedníček na listy či pohľadnice pod meno Vladimír Holan písal
„Básnik“. Na prvý pohľad, nič zvláštne. Vymieňanie kníh, komplimentov o vzájomnej
tvorbe, úctivé pozdravy k narodeninám či sviatkom, alebo aj bezdôvodne.
Ale pre obdivovateľov Holana, krása nad krásu, ďalšie okienko do jeho duše.
Motto knihy od Johna Henryho Newmana azda nemohlo byť
výstižnejšie: „Opravdový život člověka je
v jeho dopisech. Vydávat korespondenci je správné nejenom v zájmu biografie,
ale již proto, abychom pronikli až k věci. Životopisci nanášejí barvu,
přisuzují pohnutky, dohadují se citů..., ale autentické dopisy, to je
skutečnost...“ Teda, nie je to nič iné, nič viac, „iba“ autentické obyčajné
dopisy dvoch citlivých mužských duší.
Sem-tam sa v nich ako meteorit objaví verš či
myšlienka, ktorá milovníkom poezie otrasie. Príklady:
Až dosud jsem trpěl. Bylo to utrpení.
Však teprve nyní smím bolestí to zvát.
Dost toužil jsem umřít za to, co není,
nyní však pro bolest žil bych rád!
Snad budu žít! Bůh dopřeje mi,
byť hříšníkovi, abych směl
vyříci na té zbědované zemi,
co neměl jsem a co jsem chtěl!
Neměl jsem nic: ni ženu, ni ženy
a byl jsem do zoufalství sám.
Však Bohem a poesií pokořený
teď dítě, děvenku malou mám!
Nemiloval jsem dosud sebe v době noční i denní,
a tedy ani blížního jsem neměl rád.
Až dosud jsem trpěl... Bylo to utrpení...
Však teprve nyní smím bolestí to zvát...
(VH 20. 6. 1949)
Je možné, aby bolest čirá
tím volněj vcházela, čím víc se uzavírá
srdce, jež už ji nechce nést?
Je možná taková lest?
Taková milost možná jest...
(VH 27. 12. 1950)
Holan sa ťažko zmieroval s tým, že jeho jediná dcéra sa narodila s Downovým syndrómom, a vo svojich listoch o nej mlčí. Zedníček ju naopak málokedy opomenie (napr: „pohlaď po vláskách svého trpělivého Kaťabáčka za bručivého hlineckého strejdu“). Nebola by to osobná korešpondencia, keby nepomohla vniknúť do rodinných a priateľských vzťahov oboch protagonistov.
Však teprve nyní smím bolestí to zvát.
Dost toužil jsem umřít za to, co není,
nyní však pro bolest žil bych rád!
Snad budu žít! Bůh dopřeje mi,
byť hříšníkovi, abych směl
vyříci na té zbědované zemi,
co neměl jsem a co jsem chtěl!
Neměl jsem nic: ni ženu, ni ženy
a byl jsem do zoufalství sám.
Však Bohem a poesií pokořený
teď dítě, děvenku malou mám!
Nemiloval jsem dosud sebe v době noční i denní,
a tedy ani blížního jsem neměl rád.
Až dosud jsem trpěl... Bylo to utrpení...
Však teprve nyní smím bolestí to zvát...
(VH 20. 6. 1949)
Je možné, aby bolest čirá
tím volněj vcházela, čím víc se uzavírá
srdce, jež už ji nechce nést?
Je možná taková lest?
Taková milost možná jest...
(VH 27. 12. 1950)
Holan sa ťažko zmieroval s tým, že jeho jediná dcéra sa narodila s Downovým syndrómom, a vo svojich listoch o nej mlčí. Zedníček ju naopak málokedy opomenie (napr: „pohlaď po vláskách svého trpělivého Kaťabáčka za bručivého hlineckého strejdu“). Nebola by to osobná korešpondencia, keby nepomohla vniknúť do rodinných a priateľských vzťahov oboch protagonistov.
Vydavateľ si zaslúži pochvalu za bohatý fotografický
materiál, predovšetkým z rodinnej pozostalosti Vladimíra Holana. Oku
ulahodia aj skeny pohľadníc a listov, niekedy aj so Zedníčkovými
karikatúrami.
Jedno prianie na záver: Ako rád by som uvítal podobný
literárny počin na slovenskej pôde, a to vzájomnú korešpondenciu Pavla
Straussa (1912-1990) a Júliusa Rybáka (1933).
