Majster pera a bolesti

Vladimír Holan: Bolest, verše z let 1949-1955, Československý spisovatel, Praha 1966

Po Druhej svetovej vojne opustil Katolícku cirkev a stal sa členom Komunistickej strany. V roku 1949 za zúčastnil na incidente proti Sovietskej nadvláde a jeho dielo sa dostalo na index zakázanej literatúry. Opustil Komunistickú stranu a vrátil sa do Cirkvi. V roku 1949 sa mu narodila dcéra Kateřina s Downovým syndrómom. Venoval jej báseň Bajaja – jeho jediný text pre deti, ktorá dnes patrí medzi klasiku českej detskej poézie. Po jej smrti v roku 1977 už nič nenapísal. Posledné roky (a nielen tie) prežil v chudobe a samote v srdci Prahy na ostrove Kampa.

Zbierku Bolest (1955) – mnohé básne v nej menovite – venoval svojim priateľom. Teoretici literatúry ju považujú za autorov lyrický denník napísaný vo vrcholnom tvorivom období.

Jeseň, zima, mráz, noc, slzy... – slová a obrazy vytvárajú pochmúrnu atmosféru. Autor vyjadruje svoj životný pocit v spoločenskom prostredí päťdesiatych rokov. Alebo ho tak negatívne zasiahlo narodenie chorej dcéry? Alebo oboje? Alebo z tejto trpkej poézie môžeme vyčítať Holanovu možnú agorafobickú či schizofrenickú poruchu? Azda zo všetkého trochu. Nie tak príčiny bolesti sú tu odhaľované, ale jej realita – jej zmätočnosť, ťažoba, ustavičná prítomnosť. Množstvo trojbodiek (až prebytok, doslova vadia pri čítaní) naznačuje, že ešte toľko utrpenia je nevypovedaného, nevypovedateľného, že použité slová sú len skromným úvodom...

Eva

(…)

Byla tak krásná, že jsem chtěl

žíti znova, ale docela jinak.

(…)

Je

Je takový osud,

že co je v něm bez chvění, není pevné

Je taková láska,

že se ti nedostává světa, byť jenom pro krůček.

Je taková rozkoš,

že ženská ústa vypadají, jako by stud byl jen věci pohlaví.

Jsou takové vlasy, falšované meteorem,

že je to ďábel, který jim dělá pěšinku.

Je taková samota,

že se jen jedním okem díváš už jen na sůl.

Je taková zima,

že dusíš holuby a hřeješ si tím svoje křídla.

Je taková tíha,

že mezi padajícími jsi už spadlý.

A je takové ticho,

že je musíš vyslovit: a to ty, právě ty!

Slza

Není jediné lidské slzy,

která by současně nestékala

po tváři Panny Marie.

Není jediné lidské slzy,

kterou by současně neplakal

anděl strážce.

Ale není jediné lidské slzy,

kterou bys současně nenalezl

v očích hada…

Jak?

Jak žít? Jak být prostý a být doslovný?

Vždycky jsem hledal slovo,

které bylo vysloveno jen jednou,

ba slovo, které dosud nebylo vysloveno vůbec.

Měl jsem hledat slova všední.

I k neposvěcenému vínu

nelze už nic přimísit…

Zmrtvýchvstání

Že po tomto živote zde mělo by nás jednou vzbudit

úděsné ječení trub a polnic?

Odpusť, Bože, ale utěšuju se,

že počátek a vzkříšení všech nás nebožtíků

bude ohlášen tím, že prostě zakokrhá kohout…

To potom zůstaneme ještě chvíli ležet…

První, kdo vstane,

bude maminka… Uslyšíme ji,

jak tichounce rozdělává oheň,

jak tichounce staví na plotnu vodu

a útulně bere z almárky kávový mlýnek.

Budeme zase doma.

Borovice

(…)

Co byl tvůj život? Opouštěl jsi známé pro neznámé.

A osud tvůj? Usmál se na tebe jen jednou

a tys při tom nebyl…

Ale

Bůh smíchu a písní už dávno

zavřel za sebou věčnost.

Od těch dob jenom někdy

zazní v nás ubývající vzpomínka.

Ale jenom bolest od těch dob

nikdy nepřichází v životní velikosti,

je vždycky větší člověka,

a přece se musí vejít do jeho srdce…

foto: internet